Putování na ostrov bohů a ještě dál

Věra Klosová je lektorka a koučka, ale nebylo tomu tak vždycky. „Jsem úplně běžný člověk, ale nenechávám věci ležet ladem a stále se na něco ptám,“ říká sama o sobě. Když se usměje celá místnost se rozzáří a když začne vyprávět, nezbývá než užasle naslouchat a občas se nechat dojmout.

Jak v Americe otevřela oči? Co objevila na Bali? A proč se v ženských kruzích cítila v bezpečí a sama se sebou si přečtěte v následujícím článku.

Jak dlouho jsi lektorka a proč?

Lektoruji od roku 2001. Studovala jsem stavební fakultu ČVUT, takže jsem stavební inženýr. Na konci studia jsem začala pracovat pro konzultační firmu, která se zaměřovala na oblast projektového řízení. S kamarádem jsme založili českou pobočku, která školila projektové řízení a poskytovala software na řízení projektů. Samozřejmě jsme zjistili, že pro řízení projektů je naprosto nezbytné, aby spolu lidé komunikovali a spolupracovali. Právě to byl často u projektů krizový okamžik. Začali jsme kurzy doplňovat o kurzy komunikace, spolupráce a vzájemného vyjednávání. Mě osobně se tento směr zalíbil víc, než tvrdé dovednosti.

Jak ti stáž v Americe, kam si jela především kvůli jazykovým dovednostem otevřela oči?

Coby asistentka společnosti jsem měla štěstí, že kromě jazykových kurzů a zdokonalování v řízení chodu kanceláře jsem tam mohla navštěvovat i další kurzy a tréninky. Američané jsou přirozeně draví, takže po třech dnech mě začali stavět do role pomocné lektorky a dávali mi drobná zadání, jako třeba abych řídila chvilku skupinu, nebo zadala praktický úkol. Divili se, proč neškolím, když k tomu mám takové vlohy. Myšlenka, že bych se tímto směrem chtěla ubírat, se mi usadila v hlavě.

Prošla jsem si kariéru od asistentky, přes vedoucí kanceláře až po obchodní ředitelku, než jsem se lektorování začala věnovat naplno.

Jak si dobíjíš baterky?

Především relaxací, meditací, cvičením jógy. Se svým mužem lezu občas po skalách a to je vlastně také meditace. U lezení myslím jen na to, co právě dělám, protože myslet na něco jiného je nebezpečné. Jinak moc ráda jezdím na kole, cestuji a teď se těším na zimu kvůli běžkám a ski alpinismu.

Letos v létě si odjela na Bali se skupinou žen, co tě k tomu vedlo?

To rozhodnutí přišlo ve chvíli, kdy jsem cítila, že si potřebuji opravdu hodně odpočinout a dobře se zrelaxovat po velmi náročném jarním období. Moje kamarádka Lenka Markovičová (koučka a průvodkyně na cestě osobního rozvoje, pozn. autorky) mi zaníceně vyprávěla o cestách po Bali.

Jelo nás celkem šestnáct žen. Kromě cestování po Bali byla cesta zaměřená na seberozvoj a práci na sobě. Program byl protkán cvičením, meditacemi, automatickou kresbou a NLP hypnózami. Jsem moc ráda, že jsem si dopřála být sama se sebou plných deset dní.

Věrka_Bali

Nicméně sama si tam nebyla, bylo tam s tebou dalších patnáct žen, které se mezi sebou předem ve většině případů neznaly. Jak taková komunita fungovala?

Přiznám se, že upřednostňuji spíše smíšené skupiny a jela jsem s lehkou obavou. Nakonec to bylo fantastické. Každá z žen si s sebou vezla nějaký svůj životní příběh a bylo to velmi o vzájemném sdílení. Cítila jsem ohromnou soudržnost, podporu a zároveň respekt, když někdo potřeboval soukromí. Všechny jsme tam jely se stejným záměrem. Pracovat na sobě, jít k sobě a to velmi do hloubky. V tom jsme si všechny byly blízké.

V čem bylo Bali pro tebe objevné? Co sis odvezla v srdci?

Měla jsem tam dva zásadní momenty. Náš pan řidič nás pozval k sobě do rodiny a připravil pro nás hostinu a krásný večer. Balijci žijí velice skromně, a tato rodina má skutečně velkou nouzi. Žijí ovšem neuvěřitelně pospolitě. Jejich děti jsou nesmírně hodné a klidné, všichni se starají o hosty a snaží se dát to nejlepší a rozdělit se i o to málo, co mají, a mezi tím vším sedí téměř stoletá babička ze které vyzařuje neuvěřitelný klid a harmonie.

Začala jsem si díky tomu více všímat obyčejných lidí kolem a takových žen, jako byla ta babička, jsem tam viděla spoustu a to mě donutilo přemýšlet o tom, jak ti lidé žijí ve skromnosti a pokoře a v přítomném okamžiku.

Prostředí rodiny na nás dolehlo natolik, že jsme spontánně udělaly sbírku peněz a vybraly jsme právě tolik, kolik stojí roční školné. Díky tomu může jejich dcerka nastoupit do školy. Předání peněz děvčátku byla nesmírně dojemná chvilka. Byly jsme požádány, abychom jim zazpívaly nějakou českou píseň a jedna z žen navrhla hymnu. V té propojenosti jsme ji začaly všechny zpívat a všechny jsme u toho dojatě plakaly. Cítila jsem češství, jak ještě nikdy v životě, bylo to mystické.

Co ses naučila?

Utvrdila jsem se v tom, jaká je ohromná síla a důležitost vzájemného naslouchání a sdělování příběhů. Ještě víc jsem si zakotvila, že nestačí jen být empatická, ale jak je skvělé a důležité umět empatii vyjadřovat a nabízet ostatním. Vzájemně jsme si tam empatii poskytovaly a to bylo velmi ozdravné. Také jsem velmi hmatatelně prožívala sílu přítomného okamžiku a uvědomovala si, jak je důležité žít v souladu se svým srdcem a být sama sebou.

Společně s Martinem Šilarem a Nikolou Hauserovou chystáte nový rozvojový projekt, který se jmenuje Živemie.

Živemie je zkráceně životní akademie a je to roční intenzivní seberozvojový vzdělávací program, který vznikl před třemi lety. Tímto projektem už prošla jedna skupinka lidí a mělo to úžasnou odezvu. Rádi bychom v rámci své práce dělali i něco pro veřejnost a jednotlivce. Pro všechny, kteří se chtějí v životě zastavit a podívat se na svůj život hlouběji, nebo se vydat novým směrem. Sdílet svá témata pracovní i osobní. V bezpečné skupině pod vedením zkušených koučů nacházet nové úhly pohledu, inspirace od ostatních a nové cesty. Živemie je pro všechny, kteří chtějí vybalancovat svůj život ke spokojenosti, štěstí a rovnováze.

Přijďte se podívat na otevřené večery ŽIVEMIE zdarma nebo sledujte Živemii na FB
plakát_A5_živemie

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.